Jana Hanzlíková

Může být práce srdeční záležitost?

 

Když se mám ohlédnout dvanáct měsíců zpět, přiznám se, že se moje oči zalesknou…A moje srdce tak trošku „poskočí“.

Je to tak zvláštní, dívat se zpět, a vidět a uvědomovat si tolik nových rozměrů, o jejichž existenci jsem před rokem neměla ani tušení. A dnes jsou součástí mé vlastní reality.

Je těžké tu emoci popsat, ale mísí se tam toho mnoho. Pocity vděčnosti, lásky a sounáležitosti. Pocity absolutní seberealizace, radosti z práce. Pocity hrdosti na společenství, jaké tvoříme. Uvědomnění sebe sama a svých vlastních schopností. Pochopení vlastních limitů. Radost z nových úspěchů, z cest a dalších odměn. Nalezení a prohloubení přátelství. Pocity úlevy, že se po rodičovské mám s radostí kam „vrátit“. A naučila jsem se vnímat vděčnost i v okamžicích, které vždycky nebyly až tak růžové.

Radost z práce aneb nejsou to pondělí, co běžně pracující člověk nenávidí…

Na jaře, když jsem zdolala další důležitou manažerskou pozici, mi asi definitivně docvaklo, jak velká radost toto celé je. Euforie z tohoto našeho krásného úspěchu mně nabila novou energií a já jsem cítila, že se to pro mně stalo více než jen „prací“. Stal se z toho životní styl. Nikdy jsem si nemyslela, že práce může přinášet tolik vnitřního uspokojení. Nejen, že se neděsím každého dalšího pracovního týdne, ale já se na většinu aktivit vždycky nesmírně těším. Nejsou to totiž pondělí, co běžně pracující člověk nenávidí, je to jeho práce…:-)

Táhli, táhli…až ji nakonec vytáhli! A díky komu vlastně?

Pochopila jsem, že tenhle projekt může být ještě úspěšnější, čím víc budeme uvažovat týmově. Učím se méně říkat JÁ, a více MY. Jak byla ta pohádka o řepě? Táhli, táhli….až ji nakonec vytáhli. Ale díku komu vlastně????
Díky všem, díky každému jednomu článku. A úplně stejně je to i u nás. Pochopila jsem, že síla je v jednotě, v naší vzájemné spolupráci, v týmovosti.
A stala se ještě jedna zvláštní věc. Nikdy jsem nebyla tak hrdá na to, pro jakou společnost pracuji. Hrdost na to, s jakými lidmi můžu tento projekt budovat.
S lidmi, pro které je sice úspěch důležitý, ale mnohem důležitější je pro ně fakt, jestli jako osobnosti za něco stojí. S lidmi, které upřímně zajímá spokojenost jejich lidí nejen po pracovní, ale i osobní stránce.

Vděčnost jako klíč ke štěstí

Naučila jsem se, že i když ne všechno se vždy daří, je důležité se zastavit a uvědomit si vděčnost za všechno to, co je ještě v pořádku. A to platí nejen pro pracovní svět, ale pro všechny další oblasti.
Nedaří se všechno podle plánu a máš pocit, že tohle jsi fakt nezvládl? Zastav se a uvědom si, co všechno máš. Protože když nejsme vděční za to, co v životě máme, jak si můžeme myslet, že budeme šťastní, když budeme mít ještě víc?
A tak v době, kdy jsem musela překonávat překážky a nějaké ty dílčí nezdary, jsem se učila vidět sklenici spíš poloplnou, než poloprázdnou. Vidět spíš to, co funguje, nežli to, co mně brzdí. Vnímat to, co mně těší. Radovat se z každého malého úspěchu.
Jedině tak budu moci v životě i v práci nalézat DOSTATEK všeho.

Limity jsou jako strach. Často jen iluze.

Před necelými dvěma roky jsem byla holka, co si nevěří. Při představě, že mám promluvit před víc jak deseti lidmi, se mi sevřel žaludek a braly mně mrákoty. Nebyla jsem nikdy sebejistá, ani jsem neoplývala nějakými řečnickými schopnostmi. Ani jsem nevěřila, že něco zvláštního umím.
A víte, co se stalo? Všechno, co jsem ke své práci potřebovala, všechno jsem se naučila. Protože jsem opravdu moc chtěla.
Tento rok jsem naplno došla k uvědomnění, že limity existují jen do té míry, do jaké jim uvěříme. Dnes totiž můžu říct svým lidem v týmu: neumíš mluvit před lidmi? Ani já to neuměla! Ale pojď, naučíme se to. Všechno můžeš, když budeš chtít!
Pochopila jsem, že jen díky tomu, že se naučím překonávat svoje limity, se posouvám dál. Naučila jsem se „myslet ve velkém“, umět si představit takové cíle, o kterých se mi nikdy ani nesnilo. Jakkoliv to může znít jako otřepaná fráze – v Tiande je možné dosáhnout cílů jakkýchkoliv rozměrů. Stačí si za tím „jen“ jít a s velkým odhodláním tvrdě pracovat. Protože nebudeme si nic nalhávat – i tady nastávají okamžiky, kdy musíte jít, jak já říkávám, „na dřeň“. Sáhnout si na své možnosti, překonávat se, umět spatřovat ve všech překážkách ty nejlepší možnosti k růstu.

Nová přátelství

I tento rok jsem potkala tolik nových, inspirativních lidí. Když sdílíte s druhými společné myšlenky, stejné vize a nadšení, spojí vás to natolik, až se z nich postupem času stanou skuteční přátelé. A to dokonce i mezi těmi, kteří by se dali nazvat „konkurencí“. To je fenomén, který jsem nikde jinde nezažila. Když přijdete na naše školení, nedivte se, že tam panuje taková zvláštně uvolněná atmosféra. Kyselé obličeje tam moc nezahlédnete – my máme rádi pohodu a smích. Atmosféru těchto akcí nejlíp zachycuje toto naše týmové video:

Jaký hlubší rozměr se dá díky práci objevit?
Dělat práci, kterou milujete? A milovat práci, kterou děláte? S lidmi, které máte rádi?

Skončila mi rodičovská 

Na podzim mi skončila rodičovská dovolená a já jsem si uvědomila, jak velké štěstí je možnost se naplno realizovat tam, kde to milujete. Tam, kde to má skutečný smysl. Tam, kde je vám dobře. Kde cítíte, že jste s těmi správnými lidmi, na správné cestě a ve správném projektu.
Ten časový luxus. Možnost být tu pro děti kdykoliv mně budou potřebovat bez ohledu na mou pracovní dobu. Nemuset si brát volno, když onemocní.
Ano, v tomhle svobodném způsobu podnikání je pro mně tou největší výhodou MÍT ČAS na všechno, co je opravdu důležité.

Radost z cest a dalších odměn

Cestování byl vždycky můj sen.
Tento rok jsem prožila dvě úžasné pracovní dovolené, kterými mně korporace odměnila. A že to byla odměna opravdu luxusní! Neznám žádnou jinou firmu, která si tak moc váží svých lidí. Dovolená na lodi i dovolená v Turecku, pro mně byly nezapomenutelným zážitkem (více o tom, co jsme tam prožili, si můžete přečíst TADY.)
A příští rok si něco podobného zopakujeme – to je opravdu sen.
A tečka na závěr roku? V prosinci jsem od společnosti dostala tohle nádherné auto. Ještě teď si nejsem jistá, jestli se mi to nezdá, ale každá jízda za volantem tohoto nového krasavce, je pro mně připomenutím, jak moc vděčná jsem. Nejen za to auto, ale také za všechno „nehmotné“, co mi to přineslo.

Vize jako proces

S jakou vizí vstupuji do nového roku 2019? Mám už své plány napsané, mám rozjeté nové velké projekty, nové cíle jasně stanovené. Když si to vše představím, nedočkavostí nemůžu dýchat, protože tak nějak tuším, že rok 2019 bude opravdu výjimečný. A pokud to vůbec je možné, tak bude ještě více přelomový, než ty roky předešlé.
A na co těším nejvíc?  Nikoli na to, až ty cíle všechny splním. Nejvíc se těším na tu cestu, na ten proces, na zážitky, které mi to přinese. I na to, čemu všemu mně to zase naučí, a jaký nový rozměr mi to ukáže.
Co si přát do nového roku? Přeji všem úspěch v takové podobě, v jaké po ní touží. Pro každého to znamená něco jiného. Buďte hlavně šťastní TADY A TEĎ, plňte si své sny a nebojte se jim vykročit vstříc. Protože nikdo jiný to za vás neudělá:-)

Pokud máte chuť zažít aspoň zlomek z toho, o čem jsem tady psala, těším se na váš email, zprávu, telefon…..prostě se mi ozvěte TADY.

Víc informací o mém projektu se dozvíte ZDE. Protože možné je všechno, a prvním krokem je OTEVŘÍT SE TÉ MOŽNOSTI.

S úctou,

Jana

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.