Po čem opravdu toužíš, ale zapomněl(a) jsi na to?

Když jsem byla malá, milovala jsem koně. Ale nikdy jsem žádnýho opravdovýho neměla. Tak jsem je pořád malovala aspoň na obrázku, představovala jsem si, že jsou fakt moje a každýho toho koně jsem pojmenovala. V papírových deskách jsem si vytvořila virtuální farmu se vším všudy.

Pak přišlo období, kdy jsem chtěla být návrhářkou, měla jsem doma stovky návrhů šatů. A tak jsem si v těch dalších papírových deskách vytvořila malý přehlídkový molo.

Když už jsem byla větší, trochu jsem psala – pohádky a krátký příběhy. Který sice nikdo nikdy nečetl, ale to nevadilo. Bavilo mně to moc.

Nedávno jsem ve svým dětským pokoji tyhle všechny poklady našla. Starý nákresy, koně s divnýma jménama…příběh, o kterým nevím, že bych ho kdy psala. A mně se oživily vzpomínky na to, co jsem měla tak ráda, a na co už jsem dávno zapomněla.

Jako bych to v sobě někam zamkla a ztratila od toho klíče.

A tak jsem pátrala po tom, jak se to stane, že člověk má něco rád, ale pak se to z jeho života úplně vytratí. Přijde dospěláckej život, a to dětský nadšení a vášeň pro věc se rozplyne někde mezi povinostma a starostma a vším, co ten „skutečnej“ život přináší …

A tak na ty věci člověk postupem času víc a víc zapomíná, a vypustí je ze svýho života v domnění, že nemají až takovej smysl. To jsou „hlasy“ vnějšího okolí, který nás často zavedou na cestu, kde na velkou část toho, co nás opravdu bavilo, nevědomky zapomeneme.

A někdy se to s některýma lidma táhne celej život. Studujou školy, který studovat nechtějí. Dělají práci, která je nebaví. Tráví čas s lidma, se kterýma si myslí, že musí trávit čas. Dělají věci, který si myslí, že dělat musí. Říkají věci, který si myslí, že jsou „jejich“, ale přitom jsou to jen nějaký představy někoho jiného o jeho vlastním světě.

Sami přece někde v hloubi duše víme, co milujeme, s kým (ne)chceme být. Je to jako volání našeho vlastního „já“ po tom, co skutečně chce.

Jak moc je důležitý poslouchat v tomhle sebe sama, poslouchat svůj vnitřní hlas? Naučit se odpojovat od toho, co vám říká vaše okolí a přestat se zabývat tím, „jak to asi vypadá“, „co o tom řeknou ostatní“… Přestat věřit programům v hlavě, který nám cpou média a svět kolem nás o tom, „co se musí“ a „mělo by se…“, a „tohle je blbý, protože…“. Prostě se odpojit.

A napojit se na to, kde je vám nejlíp – na sebe sama. Na frekvenci vlastního srdce. Na svou vlastní intuici.

No…je fakt, že někdy ta změna nemůže přijít hned. Nejsme totiž moc zvyklí vnímat sebe sama. Jme zvyklí přijímat miliony informací z okolního světa, ale sami sebe moc nevnímáme. Neslyšíme se. Prvním krokem je ale už to, že sami sobě položíme tu otázku: „Co mně opravdu baví?“, „Co mně vždycky bavilo a už dlouho to nedělám?“ nebo „Co chci už dlouho udělat, ale pořád to odkládám?“

Protože to je věc, která mi přináší velkou radost. Jen jsem na ní nějak zapomněla. Nebyl přece čas. Vždycky se našlo něco důležitějšího, co ten hlas mýho Já umlčelo. Nebyla vhodná doba…“Začnu, až…“, „Nejdřív musím dodělat tohle…“. Jenže já si uvědomila, že žádný „až“ neexistuje.

Takže budu psát pravidelně blog, kterej bude trochu o práci, trochu o produktech, trochu o mých dětech a všem tom kolotoči, radosti i slzách kolem nich. No a budu to prostě já.

No a taky začnu jezdit na koni (a to jako fakt)!:-)

A co vy? Co jste vlastně vždycky chtěli dělat, ale nějak jste na to zapomněli?:-)

Mějte krásný den,

Jana